Author(s): Vladimír Handl,Barbora Veselá / Language(s): Czech
Spolková republika Německo zůstává klíčovým pro-integračním aktérem, jehož zájmy i identita jsou těsně spojeny s existencí a dalším rozvojem EU. V německé integrační politice ale převládá pragmatický přístup, soustředění na politiku malých kroků, bezprostřední zájmový horizont a realistickou kalkulaci rizik, zisků a ztrát. • Spolková republika Německo neusiluje o dominantní či hegemonní postavení v EU. Převládá snaha jednotlivých aktérů a institucí (kancléřka, její úřad, ministerstvo zahraničních věcí) uchovat si své institucionální postavení především na domácí scéně. Není v jejich zájmu výrazné posilování institucí EU a chybí ambice, usilovat v těchto institucích o vůdčí postavení. • Zároveň sílí tlak a role aktérů s právem veta (veto players – země, Spolkový ústavní soud, parlament), kteří se snaží omezit dosavadní relativní volnost exekutivy v oblasti integrační politiky. Německý Spolkový ústavní soud (dále SÚS) se navíc svým rozsudkem o LS postavil do čela snahy „zachránit národní stát“ a vnímá se jako „strážce brány“ mezi národní suverenitou a Evropskou unií. • Ke svému konci dospělo tradiční „německé“ vnímání integračního procesu jako neustálé snahy o zdokonalování, posilování a prohlubování institucionální výstavby EU. Převládá vyčerpání z procesu přijetí a ratifikace Evropské ústavní smlouvy (EÚS) a LS, chybí vůle i potřeba další institucionální vývoj byť jen zvažovat. Další reforma institucí EU tak není ve střednědobé budoucnosti ani žádoucí, ani představitelná. • Panuje obava z toho, že vytváření Evropské služby vnější akce (ESVA) v nejbližším období zostří mocenský boj v rámci EU. Opakuje se situace, kdy se v institucích EU nejlépe prosazují zástupci Velké Británie či středomořských států, kdežto relativně zdrženlivé Německo se cítí znevýhodněno. • Nová situace znamená změnu v „německém myšlení“, na niž politika není zcela připravena. Místo akcentu na institucionální rozvoj EU se do centra integračního procesu dostává obsah, programy a projekty, jež by měly současný institucionální rámec naplnit. Německá politika zejména díky odporu SÚS a vzhledem k omezování relativní autonomie exekutivy směřuje při provádění integrační politiky k účelově zaměřené spolupráci, jež bude posilovat spíše mezivládní úroveň spolupráce. Situace s sebou nese riziko, že tato spolupráce může za jistých okolností probíhat vně mechanismů EU a navíc posílí mocensko-politický aspekt ve vývoji evropské politiky – a tedy i různé projevy existující asymetrie.
More...
