Z historie spolků a organizací zdravotně postižených
From the History of Associations and Organizations of the Disabled

Summary/Abstract: Existence osob se zdravotním handicapem byl vždy v historii lidstva problémem, který byl společností řešen někdy dramaticky, někdy ponecháním jedince svému, často trpkému osudu, někdy soucitem, méně již mecenášstvím, které bylo většinou pro vyvolené. Zaznamenáváme však i snahy o výchovu a vzdělávání handicapovaných. Byla to především katolická církev, kdo dělal první kroky v jejich prospěch. První zmínka je již ze VI. století, kdy kněz John Beverley psal o výchově hluchoněmých (dílo „Lonquella per digitos“, v překladu „mluva prsty“), Pedro de Ponce. Jiní mniši řádu sv. Benedikta vychovávali ve středověku neslyšící ve Španělsku a hlavně pak francouzský abbé Charles-Michel de L‘Épée, který položil základy k celé ústavní výchově neslyšících a především pak k jejich znakovému jazyku. U nás v českých zemích to byl kněz Jan Berger, který se stal roku 1786 jedním ze zakladatelů a posléze ředitelem prvního Ústavu pro hluchoněmé v Praze. On i jeho nástupci, kněz Václav Frost či prelát Karel Kmoch vyhledávali neslyšící a pečovali o jejich blaho tělesné i duševní a byli se svými žáky v pravidelném kontaktu.

• Details
• Contents